Podstatná změna mého myšlení nastala v době, kdy jsem si začínal uvědomovat, že naši realitu – tedy spíše to, co za realitu považujeme – si vytváříme sami na základě věnování pozornosti určitým věcem, jevům, lidem, obrazům, slovům, myšlenkovým konceptům apod.

Uvědomil jsem si také, že nic jako objektivní realita neexistuje. Každý z nás má svoje vlastní vnímání, svojí vlastní preferenci, svojí vlastní realitu, která může být na hony vzdálená světu, ve kterém žije náš soused.

Klíčové pro mě bylo zjištění, že si mohu, alespoň z významné části, vybírat, z čeho se bude moje realita vytvářet a mohu to dělat tak, že si volím, na co se bude upínat moje pozornost a co ze spektra své pozornosti úmyslně vynechám.

První věc, kterou jsem záměrně vynechal, byly televizní zprávy. Tedy čas, kdy mi je servírován výběr z toho nejhoršího, co se událo, je to patřičně okomentováno, zveličeno, emocionálně podbarveno a tedy skvěle připraveno, aby se rychle uložilo do podvědomí, a vytvořilo ve mně to, co nazývám „Realitou“ televizních zpráv.

Tedy pocit, že je vše špatně, nic nefunguje, lidé jsou jako zvířata, všichni kradou, vše spěje ke zlému konci a celkově se něco hrozně pokazilo. Pokud Vám při čtení tohoto automaticky naskočí „ale to tak opravdu je“, zřejmě máte vytvořenou „Realitu“ televizních zprávu a negativní pocity jsou daní, kterou za tuto verzi reality platíte.

Je to trochu jako kdybychom šli na večeři do restaurace, kam každý den svezou to nejhorší, co se za celý den ve městě uvařilo, smíchají to dohromady a ještě přidají ingredience, ze kterých je nám zaručeně zle. Nechutná nám to, ale sníme to. Je nám samozřejmě špatně, mluvíme o tom, jak to bylo hrozné s lidmi, kteří také sedí v restauraci, vzájemně si tuto zkušenost podporujeme a sdílíme jí se všemi dalšími na potkání, aby z toho hrozného zážitku také něco měli.

A druhý den? Sedíme tam znova! Dáváme si to samé jídlo, máme ty samé pocity a říkáme ty samé věci. A říkáme „vidíš, tohle je realita, to je hnus jak v tomto městě vaří“.

Moje řešení je vybírat si, co se dostává do mé pozornosti stejně pečlivě, jako si vybírám jídlo, které jím. A pokud sním něco, z čeho se necítím dobře, příště si prostě objednám jinak.

A jestli mám doma televizi? Ano, mám televizi značky Salora, kterou mí rodiče pořídili jako snad první digitální televizi, která byla k dispozici ještě za minulého režimu. Je skoro celá ze dřeva. Zapadá mi do interiéru bytu jako doplněk. Rád se na ni dívám, když je vypnutá.

Lukáš Srbecký,  EFT poradna Brno